Už je tomu delší dobu, kdy se Sárinka začala chovat vcelku podivně. Během těhotenství mě neustále pozorovala, nespouštěla ze mě oči. Jeden týden jsem začala pozorovat, že se neustále hraboší čumákem mezi srstí na břiše. Tak už mi to nedalo a šla jsem se podívat. Z několika struků jí vytékalo mléko. Hned mi bylo jasné, že tu máme falešku jak vyšitou a vzali jsme ji na veterinu. Tam ji prohlédli a udělali sono bříška. Byla nasazena léčba pro zastavení laktace. Byli jsme upozorněni, že po těchto kapkách může zvracet. A taky že jo, manžel vstával každou noc nekolikrát k nešťastné zvracející Sárince. Já s kapkami nesměla jako těhotná přijít vůbec do staku a tak veškerou péči o ní v tu dobu převzal manžel.

Na konci října jsem vytáhla Sárinku na focení po našem sídlišti. A zde je konečně zpracovaný výsledek

V pátek jsme se po práci vydali na procházku k řece. Když jsem se vracela z práce, výhled z mostu přes řeku byl opět tak nádherný, že mě vytáhl ven, i když nad Hlubokou se to mračilo opravdu hodně. Ale šla jsem do toho risku. Tentokrát se ke mě připojil i manžel s Trixuší, takže jsme vyrazili na rodinnou prochajdu. Škoda, že nemůže chodit i Scooby, abysme byli tuplem kompletní

V hlavě mám pár článků, které bych chtěla o tomto plemeni napsat a jako úvodní článek vidím logicky, jaké jsou kolie v mých očích. Tento článek shrnuje mé osobní názory a poznatky, které se mohou od ostatních, více či méně zkušených majitelů či chovatelů, lišit. A možná se mnou budete souhlasit. A třeba tímto článkem někomu pomůžu při rozhodování, zda je pro něj kolie ta pravá. Nechci zde mluvit o standardu, ten si můžete najít všude na internetu. Chci mluvit především o povaze a k čemu jsou a nejsou kolie vhodné a jaké jsou v běžném životě. Tak jdeme na to.

Už jsem si tak nějak zvykla, že jsem takzvaný fotograf smolař. Vždy, když vidím nějaký nádherný výjev, který bych chtěla zahytit, než se k němu dostanu, je ta tam. Ale někdy mám pocit, že se mi osud snad vysmívá.

Z práce jezdím přes most na řekou vltavou, ke které ráda chodím na procházky. Včera jsem se při přejezdu rozhlédla a ten pohled byl úchvatný. Temně modré vodou nasáté mraky skrze které dopadaly sluneční papsky na řeku a žlutými květinami posetou louku. První moje myšlenka byla: Musím tam ihned jít na procházku.

Doma jsem popadla foťák a Sárinku, která se mimochodem právě vrátila s Honzou a Trixi z venčení. Ale co, říkala jsem si, Sárinka to u řeky miluje, takže bude určitě nadšená. Ona už cestu tam pozná a to jsou jediné chvíle, kdy mne vláčí na vodítku

Vyjdeme z domu a po sluníčku ani památky. Nevadí, tak se projdem i tak. U řeky byl klid, v dáli si jen hrálo několik pejsků. Vytáhla jsem míček a užívaly jsme si společně strávených chvil. Sárinka byla opravdu nadšená. Řekla bych že naše společné procházky, kdy jdeme jen my dvě, opravdu miluje. Ne že by nemilovala i když jdeme všichni, ale mám pocit, že tyhle chvíle si užívá jiným způsobem. Stejně jako já. Zde je pár momentek, které jsem stihla vyfotit než…ano a přichází ta má smůla – než se vybil foťák. To by nebylo nic divného, ale foťák se vypnul přesně ve chvíli, kdy opět vysvitlo slunce.

Smějete se mi? No dobrá, ale aby toho nebylo málo, tak ještě přidám. Doma jsem totiž zjistila, že foťák se nevypl sám od sebe vybitím, ale já nešika si ho vypla sama, když jsme se Sárinkou dělaly blbiny a fotiliy si selfíčka V tu chvíli mě to však nenapadlo, protože baterie mi blikala, že je vybitá. No co, stane se. Sice mě trochu mrzí, že jsem tu nádhernou scenérii zalitou sliuncem nezachytila, ale mám zase jinou památku. Tak dost už slov a zde jsou fotografie.

Tuto fotografii jsem si zamilovala..ten moment, kdy neví o okolí a plně si užívá hry, je kouzelný

Nastal čas pořádně provětrat nový foťáček. Domluvily jsme se s kamarádkou, která si ode mne odkoupila zdraclovku a vyrazili jsme fotit k řece. Byla to poměrně srandovní procházka. Za prvé jsme totiž příliš daleko nedošly, protože za druhé jsme věčně věků byly daleko od sebe a každá jsme si hleděla svého focení. Jen chudák Sárinka byla celá nešťastná, že se v danou chvíli „smečka rozdělila. Ale zvládly jsme to a nakonec vzniklo pár krásných momentů.

Ovšem ještě před schůzkou jsem měla 5 minut času. Procházela jsem se Sárinkou kolem naší oblíbené louky. Zrovna tam skrz stromy prosvěcovalo zapadající slunce a tak jsme se k nim vydaly a komáři si začali mnout nožičky. Přišla večeře. No jestli nás někdo z cyklostezky pozoroval, jak se ošívám a Sárinka kolem sebe neustále chňapá, tak se musel hodněpobavit. Ale za ty fotky mi to stálo (Promiň Sárinko, tobě asi až tolik ne no).

Po spichu jsme už s Luckou fotily tak nějak každá to své…

Trocha černobíllých momentů…